Je čas se zase po delší době ozvat. Před pár dny jsem oslavila druhé narozeniny, jééé to byla paráda. Ráno mi páníček potřásl packou, pak vstala panička a taky mi potřásla packou, dostala jsem kostičku a celý den kolem mě panička skákala (a já skákala po ní, to byla sranda). S paničkou jsme si povídaly, o tom, co máme za ty dva roky za sebou, a co nás vše čeká. Teda to, co nás čeká, to bude jízda – hlásíme se do kvalifikaček na mistrovství světa belgických ovčáků. Hlásí se tam i mamka a ségra, tak mi tam aspoň nebude smutno. Ale o tom jindy. Ty dva roky v Sedláčkovic rodině byly plné zábavy. Naučili jsme se utíkat při venčení, papat všechny možné dobroty při vycházkách. No, dělaly jsme neplechu – a pořád občas děláme, ona je to taková sranda… Myslím že ani nemá smysl říkat, že jsem paničce rozkousala nějaké věci (boty, pelíšky, nějaké utěrky..) Ale pojďme k začátkům. Panička si mě odvezla a byla se mnou pár dní doma. Jenže potom mě ráno začala budit a já s ní začala jezdit do práce. Napapala jsem se a pak jsem dopoledne spinkala. Občas k ní do kanclu dorazili kolegové. Nejprve jsem si myslela, že chodí za paničkou, ale pak jsem zjistila, že oni chodí za mnou!!! Hráli si se mnou a dokonce říkali – mám nervy, potřebuju se uklidnit, kde máš psa?. A já jsem rychle přicupitala. Dokonce jsem přestala i kousat šanony, protože s lidmi byla větší sranda. (Já ale kousala jen ty šanony, na které panička nadávala!!) Odpoledne pak dorazila teta Naďa, strčila mě do tašky a vezla domů. Tehdy jsem se vlezla do malé permonické taštičky. Jak se mi to mohlo povést?? Dnes už ani netuším.
Jezdili jsme na cvičák, kde jsme se učili hrát si s pejsky, skákat překážky, prolézat tunely. Panička se mnou poctivě trénovala a tak jsme mohly 13.7.2008 vyjet na první závody. A hned jsme byly 2. ve zkoušce!!! Jinak závodům panička v roce 2008 moc nedala. Já mohla poprvé startovat až právě 13.července 2008, pak jsme byly na pár zkouškách, jenže pak nastoupila panička do nové práce a tak na mě už neměla tolik času. Stejně to bylo na nic, protože z té práce odešla. Je to škoda, protože změnila práci právě proto, aby na mě měla více času, ale nepovedlo se to. V prosinci dostala chřipku a pak už přestala chodit do práce, a tak jsme vlastně už od té doby spolu. Nosím jí aportky, ležíme spolu na gauči a panička mi šeptá do ouška, že si najde dobrou práci, aby na mě měla čas, abychom mohli jezdit na závody a abychom byli úspěšnější.
Tak uvidíme, jak se jí to povede.