Mé jméno bylo Dinah z Rosického vršku, ale slyšela jsem na jmého Griotka. 

Má panička si mě jela jednoho letního dne vybrat, ale nevěděla, že si nevybírá ona mě, ale já ji. Já když jsem ji uviděla, věděla jsem, že je ta pravá. Proto jsem se pokaždé, když přišli zájemci na štěně, sebrala a šla jsem pryč. Čekala jsem prostě na svou paničku Naďu.

S ní jsem spala na gauči, když jsem byla malá (a spala jsem az do konce svých dni). S ní jsem chodila na tréninky, jezdila po závodech, táborech, ukázkách a dalších akcích.

Sem tam se mi dařilo, sem tam míň, ale hlavní bylo, že se na mě panička nikdy nezlobila, když jsem něco zkazila, věděla totiž, že prostě nevidím. Byla jsem skoro slepá (CEA pozitivní) a viděla jen obrysy a stíny. Proto jsem se často diskvalifikovala. Když jsem zahlédla překážku, která byla nejblíž, hned jsem ji překonala, jenže ona to často nebyla ta pravá. Ale když já tu vzdálenější vůbec neviděla…. Ale měla jsem z agility vždycky radost, protože radost měla i Naďa,  a radost jsem, měla až do konce....i když už mi nožičky, ručičky, hlavička a tělíčko nesloužly jako zamlada.A tak jsem byla ráda, že si panička pořídila mladou šeltičku a  začala chodit na tréninky a závody s ní. Mě brala samozřejmě s sebou, aby mi nebylo doma samotné smutno, ale se závody už byl konec.... Naše poslední byly v roce 2007. Od roku 2007  jsem si užívala "důchodu" a teď už je mi úplně fajn.