Stezka odvahy
Stezka odvahy aneb my se vlka nebojíme!!
Tak nás panička pomalu psychicky masíruje...
Každý den nám něco vymyslí. Nejdříve jsme chodili jenom kolem dvou špiců. Poprvé jsme se trochu báli, ale panička nám vysvětlila, že špicové jsou prostě uřvaní, ale ve skutečnosti to tak nemyslí.
Ledva jsme se trochu otrkali, rozhodla Naďa, že je načase přitvrdit a cestou domů nás vedla jednou vedlejší ulicí, kde je na každé zahradě pes.
Co pes - to jsou skoro vlkodlaci - vždyť my ani nevidíme, kde jim končí hlava!! Briard, ovčáci, foxteriér, němečtí ovčáci, labradoři, no prostě hrůza hrůz.
Jak začali řvát jeden přes druhého, hledali jsme bezpečí pod zaparkovanými auty. Ani jsme neslyšeli, jak nás panička volala, takový rachot to byl. Ale Naďa nám nic neodpustila a došla si pro nás. Vytahla takovou žlutou kulatou věc, ta vám je dobrá!! A slaďoučká!! Piškot se prý tomu říká. A lákala nás domů kolem těch hysterických oblud. No, mezi náma - takový piškot... to už jednomu stojí za trochu strachu. A tak jsme šli, prošli kolem všech a vesele si to metli domů. Naďa nás moc pochválila, že jsme stateční. Tak jsme zvědavi, co pro nás vymyslí příště....